Jak jsme se stali duem, resp. triem Červánek

V roce 1940 jsme založili trampskou osadu a s tím stejnojmenný sbor Červánek. Jako pěvecká čtyřka jsme zpívali za doprovodu jedné kytary dlouhá léta. To vůbec tak bývalo, že na osadách v partách všichni zpívali třeba při doprovodu jediné kytary, ale hlavně vícehlasně. Slavná osada Fort Adamson v čele s písničkářem Emanem Prkno zv. Sally, zahajovala své potlachy nebo posezení každou sobotu v hospodě na Boubové poblíž Bubovic s mandolínovým banjem, na které Sally hrál a stačilo to. Bohužel dnes je takový zvyk, že všichni na něco hrajou a zpívá jeden. To vídáme na písničkových trampských festivalech. Je to škoda, jak je to krásné, když parta zpívá zvláště u ohně vícehlasně. Snažili jsme se o to již od mládí, ze začátku podle sluchu, později pak podle not ze čtyřhlasé úpravy. Nebylo to nic neobvyklého, už ve škole v hodině zpěvu nás učitelé učili takto zpívat národní písničky vícehlasně. Mělo to a má veliký význam pro lidské vztahy. Sbližuje to lidi a nás trampy zvlášť. Na každé naše setkání jsme se moc těšili a jízda ve vlaku na tramp, to byl zážitek. Zpívali jsme si cestou z nádraží na náš camp a v Dobřichovicích na nás čekal každou sobotu přednosta stanice, aby jsme mu zazpívali to co zpíval Vlasta Burian "Přednosta stanice" ten nekouká jen na šíny, přednosta stanice ten umí prohnat mašiny. Do našeho tábora, byl v Karlickem údolí, jsme za zpěvu dorazili a tam na skále proti Spálenému mlýnu jsme dlouho do noci seděli u ohně při těch nádherných trampských písniček. Byla okupace a často na nás přišli četníci, abychom oheň uhasili ale většinou poslouchali a odešli s tím, abychom to řádně uhasili. Měli jsme vůbec štěstí, že jsme ještě zažili čistou přírodu. Vodu na vaření jsme používali normálně z potoka a voda ze studánky nám chutnala jako nejlepší šampaňské. Jako kvarteto jsme s různými změnami členů zpívali až do roku 1980. Zpočátku nás vedl kamarád Vlasta Baťek zv. Brouk z osady Fort Adamson a pak od r. 1955 vynikající sbormistr Mirek Hroněk. V roce 1979 jsme dali dohromady původní kvarteto. Od Racků se vrátili Tonelli, Tantor a Gibson. Mirek Hroněk s toho měl ohromnou radost. Všichni jsme měli již zkušenosti a také každý již na něco hrál, takže jsme mohli naše čtyřhlasé zpívání obohatit o hraní na nástroje. Tonelli na mandolínu, Tantor na banjo, Gibson na svoji gibsonku t.j. doprovodnou kytaru a moje maličkost sólo kytaru. Mirek hned pro nás udělal aranže pro nástroje i čtyřhlasý vokál. Naštěstí mám na památku z této doby nahrávku staronového kvarteta na kazetě. Radovali jsme se z úspěchů, mělo to snad dobrou úroveň. Kam jsme přijeli měli kamarádi radost, hlavně že zpíváme klasiku. Chtělo to však vydržet. Bohužel v této sestavě jsme zpívali do podzimu r. 1980. Z nepochopitelných důvodů jsme takto zpívat nevydrželi.

Přišlo jaro 1981. Na osadě se zpívalo dál, ale zpívání na veřejnosti to vyžaduje práci. To znamená zkoušet, při nácviku dodržovat intonaci (každý zpívá něco jiného), hudební kázeň, frázování, nástupy a hlavně výraz každé písničky, aby tomu lidé věřili o čem vlastně zpíváme. A to je vůbec nejtěžší věc. Někteří z kvarteta pravděpodobně pro pokročilý věk se tomu už nechtěli věnovat. Zbyli jsme z Jirkou-Gibsonem sami dva, ale ze začátku jsme netušili co bude dál. Zanikne pro veřejnost Červánek?
Měli jsme ještě dopředu nějaké závazky, vystupování pro kvarteto. Telefonoval mi Jindra Bílek, výborný organisátor potlachů, Ponyexpresu a p. a také potlachů na Běštíně pod Brdami. Prý, abychom zase přijeli. Na posledním potlachů měli kamarádi i obecenstvo velkou radost z vašich písniček, vždyť to díky vám byla "manifestace" za trampskou písničku. Odmítl jsem mu s tím, že už jako kvarteto nezpíváme, ale on na to, tak přijeďte sami dva, vždyť na to budete stačit. Říkal kluci, vždyť už mimo vás tu klasiku nikdo nezpívá. Tak jsme mu to slíbili. Vlastně netušíc jsme jeli jako Duo Červánek a jestli budeme takhle dál pokračovat to jsme opravdu nevěděli. Do Lhotky u Běštína do místního sálu jsme přijeli sami dva a měli jsme smíšené pocity. Sál byl plný, kamarádi seděli i v uličkách a účinkující nikde. My dva, kteří ani nevěděli co budou zpívat, jsme to měli vytrhnout. Naštěstí konferenciér tam už byl, moc hezky nás uvedl a prosil nás abychom byli na jevišti do té doby, než někdo přijde z dalších účinkujících. Obecenstvo bylo fantastické a zpívalo s námi. Vzpomínali jsme na písničky, ale naštěstí jich od ohňů známe dost a tak jsme tam hráli mezi nimi už asi hodinu, když jsme najednou zahlédli Jardu Štercla a tak jsme si oddechli. Ještě jsme se několikrát vraceli na pódium přidat a děkovat. Odjížděli jsme odtamtud s krásnými pocity. Jindra Bílek nám děkoval a povídal, kluci vždyť to bylo stejně bezva, jako ve čtyřech, zpívejte dál ve dvou, třeba jako Duo Červánek. A tak cestou domů jsme si slíbily, že tedy budeme zpívat ve dvou dál. Hned jsme šli za Mirkem Hronkem. Ten to přivítal a hned nám upravil repertoár pro dva mužské hlasy a dvě kytary. Zpívání a hraní v duetu je náročné. Každá chyba se na jevišti hned pozná. Práce to byla krásná a zkoušet u Mirka Hroňka, to byl vždy zážitek. Moc na něj vzpomínáme, uměl vše vysvětlit a pokaždé sám předvedl, jak to máme zpívat. Byl zároveň i vynikající korepetitor. Měl cit pro sborové zpívání a jeho úpravy zpíváme dodnes. Pokud něco umíme, tak jedině od něj. Bohužel nám odešel před 6 léty do věčných lovišť. Jeho úlohu převzal neméně dobrý muzikant akordeonista Josef Konšal zv. Bony. Ten s námi hraje na akordeon od r. 1960 (pokud mu to jeho zaměstnání dovolovalo). Takže vlastně někdy hrajeme jako Trio Červánek. Naše 3 elpíčko, které má vyjít v těchto dnech u fy. Multisonic, jsme nahráli s Bonym. Zpívání ve dvou má velkou výhodu. Snadno se domluvíme, jsme mobilní. Čím více členů kapely, tím více problémů. Vlastně bychom měli nárok odejít a přestat zpívat, ale copak to jde? Když po čase přijdeme ke kamarádům a oni nás hezky přijmou s tím, abychom klasické trampské písničky zpívali dál a že jsme už snad poslední, kteří je zpívají, copak mužem přestat? Pokud víme, sami teda nejsme. Klasiku zpívají i mladí, to jsme poznali a jsme moc řádí. Jsou tu prima osady jako Wampíři z Havířova, Modrá kotva u Stříbra, dokonce i Sedmikrásky ze Slovenska (mimo jiné zpívají česky naši klasiku), Senior club, Duo Maťáci, prostě tramping díky těmto písničkám nezahyne. Snad nám to naše počínání nedovolí stárnout a dokud si nás Velký Manitou k sobě nezavolá, pojedeme dál. Proto vám kamarádi a kamarádky předkládám tento zpěvník, aby se ty písničky nezapomněly.