(Nostalgia rogue songbook)
| |
Nostalgický čundr zpěvník (Nostalgia rogue songbook) |
|
| Písničky A - K | Písničky L - Ř | Písničky S - Ž |
Píseň složil Wabi Ryvola.
|
1) ||Těch strašnejch vlaků, ||co se ženou ||kolejí tvejch ||snů. Těch ||asi už se ||nezbavíš do ||posledních ||dnů. ||Hvězdy žhavejch ||uhlíků ti ||nikdy nedaj ||spát. Má ||dráha míří k ||tunelu a ||tunel - ten má ||hlad. 2) Už kolikrát ses mašinfíry zkusil na to ptát. Kdo nechal roky nejhezčí do vlaků nakládat. Proč vlaky, co si každou noc pod oknem laděj hlas. Polyká díra tajemná - tunel jménem čas. 3) Co všechno vlaky vodvezly, to jenom pánbů ví. Ty starý lásky - mladej hlas a slova bláhový. Po kolejích zmizela a spadla za ní klec. Co bez tebe žít nechtěla a žila nakonec. 4) Zvonky nočních nádraží a vítr nad tratí. A honky tonky piáno a uplakanej smích. Písničky a šťastný míle na tuláckej pas. Už polkla díra tajemná - tunel jménem čas. 5) Než poslední vlak odjede, to už bude zlý. Snad ňákej minér šikovnej, ten tunel zavalí. A veksle zpátky přehodí, v tý chvíli akorát. Kapela se probudí a začne zase hrát. 6) Vlak 00:25 bude ten poslední. minér svou práci nestačí dřív než se rozední. Ten konec moh’ bejt veselej, jen nemít tenhle kaz. Tu černou díru kamennou - tunel jménem čas. |
E G#mi E7 A Ami E F# H7 E G#mi E7 A Ami E Fmaj7 E |
S tou myšlenkou jsem koketoval asi šest let. K Wabimu Ryvolovi mám nesmírně blízko, protože jsme spolu hrávali. Objevil jsem ho už jako kluk, když jsem se svým tátou jezdil na různé folkové a trampské akce, na všechny ty potlachy a vandry. Všude se hrávaly jeho písničky. Propadl jsem mu ve svých třinácti letech, hrál tenkrát s Hoboes. V podstatě by se dalo říct, že kapela Kamelot přijala své stavební kameny od nich. Já měl ovšem v posledních letech pocit, že se na Wabiho Ryvolu trochu zapomíná. Proto ta deska vznikla.
Je to tak. Hrál na kytaru Gibson, ale v roce 1979 mu ji v Brně na nádraží ukradli. Chtěl jsem pro nahrávání desky sehnat nějakou podobnou, protože zvuk toho nástroje byl pro jeho písničky dost klíčový. Zašel jsem za kamarádem, o kterém jsem věděl, že má v pokoji na zdi jako ozdobu starou gibsonku. Když jsem si nástroj prohlédl, poznal jsem, že je to ta na nádraží ukradená gibsonka. Kamarád mi pak řekl, že ji sehnal v jednom bazaru.
Já si dal tu práci, šel jsem do toho bazaru a podle kusých informací jsem se vydal po stopě té kytary. Dostal jsem se až k těm zlodějům, respektive k synovci jednoho z nich, protože ti původní zloději už zemřeli. Řekl mi, že kytara ležela asi pětadvacet let ve sklepě. On ji pak vzal a prodal do bazaru, odkud ji koupil můj kamarád. Díky tomu jsem všechny kytarové party na albu nahrál na originálního gibsona Wabiho Ryvoly.
Bavil jsem se s ním o tom, dokonce jsem s ním jako kytarista hrál několik koncertů. Písničky míval hotové za patnáct dvacet minut, někdy za hodinu. Dostal nápad, sedl a zahrál je. Byl to člověk, který si s textem příliš nehrál, nehledal perfektní rýmy. Psal syrově, a ta syrovost je z jeho písniček slyšet. Měl jasnou myšlenku, kterou do nich prostě vložil. Pro mě byl naprostý génius.
Na nic si nehrál. Opovrhoval slávou, a když ho třeba zvali do televize, nešel. Zemřel v devětapadesáti letech. Byl to klasický tramp, kterého zajímal osud jeho kamarádů. Svůj život prožil naplno. Myslím si také, že kdyby žil a viděl dnešní dobu, asi by z ní zešílel. Ve čtyřiadevadesátém roce tu ještě nějaké hodnoty byly. Teď už lidé nemají žádné. Dobře je to vidět například v hudbě.
