Nostalgický čundr zpěvník (Nostalgia rogue songbook)

Hudbu složil Alfons Jindra, slova František Zacharník, charleston z roku 1961.

Láska na kolech 450*

Se jménem Alfonse Jindry (nar. 28. července 1908 v Čechovicích u Prostějova) je to trochu složité. V občanské legitimaci má sice napsáno Alfons Langer; jenže stejné příjmení samozřejmě měl i jeho starší bratr Josef, kapelník „rodinného" comba, ve třicátých letech vystupujícího v předních evropských kavárnách a hotelích. S tímto combem, později rozrostlým až na desetičlenný orchestr, hrával též mladičký Alfons — podle potřeby na housle, harmoniku, klarinet či saxofon. Když se Alfons Langer na sklonku třicátých let konečně usídlil ve vlasti a začal zde působit i skladatelsky a aranžérsky, byl už v Praze nadto zaveden též Adolf (Dolfi) Langer, rovněž klarinetista, harmonikář a kapelník specializovaný na moderní populární hudbu; jinak ovšem s Alfonsem v žádném příbuzenském vztahu. Pro aranžérský start v nakladatelství R. A. Dvorského spojil proto třicetiletý Alfons začátek svého křestního jména a příjmení v trochu cizokrajně znějící pseudonym Allan. (Tímto pseudonymem se vlastně stal i kmotrem dívčího tria, které se ustavilo začátkem roku 1940 a na svou prvou desku s orchestrem Karla Vlacha natočilo Langerovu swingovou písničku Koncert nemluvňat. Takto tedy vznikly známé „Sestry Allanovy", inspirované vzorem amerických Andrews Sisters. Byly to Máša Horová, Věra Kočvarová a Jiřina Salačová. Ale to by už byla jiná historie . . .) Ve vzrušené atmosféře po mnichovských událostech přešel Alfons Langer k druhému svému uměleckému pseudonymu Alfons Jindra. Při něm už zůstala: jistě i proto, že byl spojen s překvapivými tvůrčími úspěchy.

Poprvé jej čteme na tiskovém vydání lyrického slowfoxu Hodiny spi, který vyšel koncem roku 1939 v nakladatelství Mojmíra Urbánka a současně i na deskách v podání orchestru Karla Vlacha se zpěvákem Arnoštem Kavkou. Další skladby na sebe nenechaly dlouho čekat. Po comedy-foxech Leze brouk po zádech a Koncert nemluvňat a po foxtrotu Dívka k rytmu zrozená (psaném pro pionýrku českého jazzového zpěvu Inku Zemánkovou) se dalo soudit, že nedávno zrozenému domácímu repertoáru swingových písniček se dostává výrazné posily právě v jeho rytmicky akcentované složce. Ale nebylo tomu tak docela. Alfons Jindra se sice nikdy nezřekl jazzového rytmu, vyhranil se však především v bytostného melodika. Hlavně slowfoxy a volnější medium-foxy vynesly mladému autorovi zaslouženou popularitu. Z prvé poloviny čtyřicátých let si připomeňme zvláště Prosím, neodcházej, Povím to tancem a písní, Vpravo—vlevo, Plaménky v očích tvých, Sladce mé líbej. Psáno je ve hvězdách, Hudba v oblacích, Ty spíš a další. Nebylo u nás moderního tanečního souboru, který by Jindrovy skladby neměl ve svém repertoáru. Předními jejich tlumočníky však zůstávaly orchestry R. A. Dvorského a Karla Vlacha. Ve velkoryse vedeném Dvorského nakladatelství Alfons Jindra své práce i vydával.

Po osvobození v roce 1945 se zdálo, že Jindru čeká kariéra světově úspěšného populárního skladatele.
O Jindrových úspěších tehdy pohotově referoval L. Dorůžka v časopise Jazz (č. 4/1947), a to pod nadpisem Anglie objevuje nového Frimla - tak prý totiž Jindru označil zástupce londýnského nakladatelství Athenaeum.

Alfons Jindra zůstal však, věren české hudbě. Ale i čeští posluchači zůstali věrni jemu. Už v letech 1955—5.7 patřil Jindrův slowfox Váš dům sel spát (se zpěvákem Rudolfem Cortésem) prodanými 153 tisíci, tehdy většinou ještě standardními deskami, opět k špičkově úspěšným titulům. O pár let později (1963) si autor své vedoucí umístění v domácí hitparádě zopakoval dalším slowfoxem Sentimentální (se zpěváky Yvettou Simonovou a Milanem Chladilem, celkem 210 tisíc prodaných desek). A vzápětí (1964) další úspěch a opět slowfox: Chviličku spát (Yvetta Simonova), náklad, 142 tisíc desek. Volná píseň Už modrej činžák zhas, zpívaná Waldemarem Matuškou, se v prvém ročníku soutěže o Bratislavskou lyru 1966 umístila jako třetí. A mezitím i potom řada dalších skladeb, které si pamětníci jistě rádi připomenou. Škoda, že objem Jindrovy jubilejní desky je omezen a nevejdou se na ni autorovy rozsáhlejší práce z okruhu tzv. vyššího populáru: Kouzelné smyčce, Bolero, Elegie, Legenda, Pražské plesy, Nokturno, Na čtyřech strunách, Vosí hnízdo, Slastné chvíle aj.

A teď nastává i chvíle pro klíčové otázky. Čím se Alfons Jindra trvale zapsal do historie naší populární hudby? Co vlastně způsobilo popularitu jeho písní? A které rysy Jindrovy tvorby možno vymezit jako zvlášť typické?

Hlavním poznávacím znakem Jindrova skladatelství bezpochyby zůstává silná a svěží melodická invence. Tohohle svého daru autor ovšem využívá velmi cílevědomě. Nezapíraje své původní muzikantské povolání a zároveň i příslušnost ke swingové generaci, vychází nikoli z běžné popěvkové (vokální) melodiky, ale většinu svých písní cítí instrumentálně: jako by je psal pro sólový nástroj. Neobvyklými a často i intonačně choulostivými intervalovými skoky byly Jindrovy slowfoxy pro lidský hlas samozřejmě značně náročné. Ale nejen to., Jejich nekonvenčnost ve srovnání s běžnou šlágrovou produkcí tkví i v méně obvyklém formálním uspořádání (časté širokodeché, klenuté periody 2 x 16 taktů; u malé písňové formy 4x8 taktů pak alespoň dotahování melodie až na samý konec osmitaktových frází a nadto i plné melodické rozvinutí třetího, v běžných písničkách obvykle šablonovitého osmitaktí) a stejně tak i v značně bohaté, opět především instrumentálně cítěné harmonizaci. Jindrovy skladby proto velmi dobře znějí v orchestrálním rouše, ba stylově citlivá aranžmá — s pravidelnou pulsací rytmického podkladu - tu skoro patří k nezbytným podmínkám jejich úspěchu. Jsou nejen písničkami pro pódiový přednes, ale byly vždy i písničkami tanečními. A protože skladatel měl štěstí ve volbě textařů, násobil se tu melodický účin ještě i intimním citovým poutem, které zpívané Jindrovy slowfoxy pomáhaly mladým dvojicím vytvářet při tanci. Skoro by se dalo říci, že tím co reprezentovaly Frimlovy lyrické písně na operetním jevišti, se Jindrovy skladby staly na tanečních parketech swingové éry, a v rozhlase a televizi ještě i daleko po ní. Snad dnes můžeme jen litovat, že se Alfons Jindra nepokusil svůj melodický fond uplatnit i v operetě či spíše v muzikálu. Kdo ví, zda by i zde Rudolf Friml nenašel svého důstojného následovníka . . .

V umění a především v populární hudbě odjakživa bývalo a bude mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Skladatelovo skoro už čtyřicetileté úspěšné tvůrčí působení a hlavně výsledky, které prošly neúplatným sítem času, dávají tušit, že Alfons Jindra patří mezi ty druhé. Řada Jindrových věčně zelených melodií se trvale - byť třeba i anonymně - vepsala do paměti přinejmenším už dvou posluchačských generací.

A takto, podmíněna osobitými uměleckými kvalitami i dlouhodobým posluchačským ohlasem, také vešla do letopisů české populární hudby.