obrazek Josefa Šimka  Nostalgický čundr zpěvník
(Nostalgia rogue songbook)
obrazek
Písničky A - K       |       Písničky L - Ř       |       Písničky S - Ž


Píseň složil Benjamin Russell Hanby, českým textem opatřil Vladimír Dvořák a nazpíval Rudolf Cortés dne 7.5.1954.


Nelly Gray (Darling Nelly Gray) 509*

   
1)
||Vzpomínám si na ty ||šťastné chvíle ||u nás v údolí.
Vzpomí||nám očí ||modrých nad ||šalvěj. ||
||Každá vzpomínka jak ||čerstvá rána ||v srdci zabolí.
Měl jsem ||rád dívku ||jménem ||Nelly Gray. || ||
r)
Bože ||můj, soucit ||měj s mojí ||malou Nelly Gray.
Která zmizela mi ||navždy v širou ||dál. ||
Smutnou ||písničku si ||řeka zpívá, ||ztichl ptačí rej.
||Pro můj ||žal celý ||kraj se ||rozplakal.|| || ||
2)
Potom přišel den jako jiné dny a přece tolik zlý.
Bílý pán stanul náhle ve dveřích.
Potom v okovech mi moji milou někam odvedli.
Bože, snad černou kůži mít je hřích.
r)
Bože můj, .....
     

C C7 F
C D7 G G7
C C7 F
C G C F C

Dmi G7 C
Ami G G7
C C7 F
Cdim C G C F C
Noty a akordy vyšly ve sborníku Zpíváme s kytarou č.2 v roce 1956
Ukázka s Rudolfem Cortésem: http://www.youtube.com/watch?v=RoFQgR4vstQ
THE MILLS BROTHERS & LOUIS ARMSTRONG - MY DARLING NELLY http://www.youtube.com/watch?v=aUIvfKE01Bo
Noty:


Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák



Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák s Janem Werichem Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák




Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák a Karel Vlach Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák a Waldemar Matuška Marta Kubišová a Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák




Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák a Jiří Suchý Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák Vladimír Dvořák




Rudolf Cortéz Rudolf Cortéz Rudolf Cortéz




Rudolf Cortés s Janem Werichem Rudolf Cortés s dcerou




Karel Vlach Karel Vlach Karel Vlach Karel Vlach Karel Vlach





Rudolf Cortés

Sleeve note ing. Stanislava Titzla
na obálce desky Supraphonu Jen vzpomínky mi zůstanou vydané v roce 1988

„Každý zpěvák za svůj život zazpívá a nazpívá stovky písní. Ke každé musí najít svůj vlastní vztah, s každou se musí důvěrně seznámit dříve, než s ní přijde před své obecenstvo. Aby nezklamal sebe, svoji písničku a v neposlední řadě také své publikum, na kterém mu musí obzvláště záležet..." Tak formuloval Rudolf Cortés své umělecké krédo v jednom rozhlasovém pořadu v roce 1975. Bylo to upřímné vyznání člověka, který se vlastním přičiněním a houževnatostí vypracoval od amatérských začátků až na nejvyšší příčku mezi českými zpěváky populární hudby v prvním poválečném období.

Dnes, kdy zpívajících hvězd a hvězdiček jsou desítky, ba dokonce stovky, nám připadá neuvěřitelné, že na začátku padesátých let jsme měli jen jednoho opravdu populárního zpěváka tanečních písní - Rudolfa Cortése. V té době totiž vrcholilo období zásadního přehodnocování dosavadního vývoje naší zábavné hudby a v tomto názorovém kvasu Cortésův hlas i projev obstály nejlépe. Proto jsme pak slýchali jeho kultivovaný, měkce sametový, ale přitom stále mužný baryton takřka z každého rozhlasového přístroje, z každé gramofonové desky. Rudolf byl prostě hvězdou, která zářila leskem nejjasnějším.

Jeho cesta za úspěchem však vůbec nebyla snadná. Mladší syn bednáře v plzeňském pivovaře měl sice hudební nadání i hlasové dispozice, chybělo mu však bezpečné rodinné zázemí i hmotné zajištění.

Jeho otec Rudolf Kraisinger ještě za svobodna odjel pracovat do Montevidea v daleké Uruguayi, kde se stavěl nový pivovar. Tam se také oženil. Když se pak se svojí čtrnáctiletou ženou vracel domů do Rakouska, vypukla první světová válka a loď byla po překonání téměř celé cesty internována ve Španělsku. Mladičká paní Kraisingerová měla španělské doklady a mohla tedy volně na břeh. Její manžel -rakouský příslušník - však nesměl opustit loď. Když ale na radu španělského advokáta paní Mercedes přišla do jiného stavu, dostal nemocný manžel povolení pracovat ve městě. V Barceloně přišel na svět nejprve syn Oskar, potom ještě dvojčata, která však záhy zemřela, a teprve po návratu do Plzně se 15. března 1921 narodil další chlapec, který dostal po otci jméno Rudolf. Bezstarostné dětství si ale příliš neužil. „Když mi bylo pět let, tatínek zemřel na tuberkulózu. Maminka neuměla dobře česky a tak se se dvěma dětmi protloukala jen velmi obtížně cestovala po trzích nebo pracovala jako kuchařka. Neměla na mě vůbec čas a tak jsem musel do sirotčince."

Když bylo Rudolfu Kraisingerovi čtrnáct let, poslali ho do Prahy učit se kožešníkem. To už se ale jeho zájem soustředil na muziku a především na hudební filmy. Obdivoval Freda Astaira a proto začal docházet na hodiny stepu k paní Aubrechtové. Zkušená choreografka předních pražských divadel ale brzy odhadla, že její nový žák je na tanečníka příliš velký: doporučila mu proto, aby se raději věnoval zpěvu. Rudolf uposlechl, a pokud mu zbývaly peníze - hodina stála padesát korun, navštěvoval profesora Lewitzkého. Přes den tehdy pracoval v kožešnictví na Malém náměstí, po zaměstnání zpíval s trampským sborem Zlatá hvězda (kam se přihlásil na inzerát) a docházel také do sboru Bedřich Smetana. Tam si talentovaného mládence povšiml profesor Drago Vitič a hned se nabídl, že ho bude učit zpívat zdarma. Rudolf se tedy s vervou pustil do práce a získané teoretické poznatky si současně doplňoval praktickými zkušenostmi na veřejností: s kvartetem Zlatá hvězda účinkoval na soutěžích trampských sborů, s jazzovým orchestrem Metropolitan zpíval na tanečních zábavách a krátce to zkoušel i s profesionálním orchestrem Jaroslava Maliny. První významnější úspěch zaznamenal na podzim 1941, kdy s nabídkou angažmá přišel kapelník Emil Ludvík. S jeho orchestrem se dosud neznámý zpěvák dostal do nahrávacího studia a v prosinci 1941 natočil gramofonové snímky pro etiketu Esta písně Daleká cesta a Hvězda má mi poví. O Cortésovi se pak v hudebních kruzích začíná mluvit a ke spolupráci v nahrávacím studiu se hlásí také orchestr skladatele S. E. Nováčka. Všechno ale změnila pozvánka k válečnému pracovnímu nasazení. Cortés, který si pro svojí pěveckou dráhu v oblasti populární hudby zvolil exotické příjmení po mamince, se jen se štěstím dostává do sboru německého divadla v Ostravě a v rozhlase zpívá s orchestrem Karla Karpiela. Po jednom velkém náletu se však raději vrací do rodné Plzně, kde mu jeho nevlastní otec zajistil práci ve Škodovce.

Hned po osvobození už ale zpívá opět v Praze ve sboru Opery 5. května - zase jako Rudolf Kraisinger. Angažmá však po půl roce ukončil a nastoupil jako sólista do nově založeného velkého tanečního orchestru Ladislava Habarta. S ním také natáčí na Estu anglicky světové šlágry Good Night a You Belong To My Heart a v roce 1946 přidává i několik původních českých novinek. Výtečný Habartův orchestr však nepřežil odchod kapelníka a několika sólistů včetně Rudolfa na vojnu - než se vrátili, těleso se pro nedostatek angažmá rozešlo.

Když se Cortés rozloučil s Armádním uměleckým souborem Víta Nejedlého, nabídl mu místo v rozhlasovém pěveckém sboru dirigent Jiří Pinkas. Tam pak působil od podzimu 1946 do března 1948. Už na podzim 1947 však za Cortésem do karlínského studia neočekávaně přišel Karel Vlach. Voskovec s Werichem prý připravují pro divadlo U Nováků hudební hru Divotvorný hrnec a hledají vhodného kandidáta na roli Woodyho Richtarika. Cortés měl o spolupráci zájem, svým hereckým schopnostem však příliš nedůvěřoval. Voskovec, který hru režíroval, mu nejdříve dal přečíst kousek textu. Rudolf později upřímně přiznal, že to dopadlo katastrofálně. Zkušený Voskovec však rozechvělého adepta herectví uklidnil a poradil mu, jak na to. Rudolf pak roli skutečně dostal, jen se divil, že se vůbec nemluvilo o zpívání - to prý ale už předem schválil pan Vlach, což stačilo. Debutem v divadle U Nováků a pak dalšími rolemi v karlínském divadle tak začala úspěšná kariéra Rudolfa Cortése jako zpívajícího herce. S orchestrem Karla Vlacha však vystupoval i na koncertech mimo divadlo, když se Václav Irmanov vrátil ke své sochařině. Tím také začíná prudký vzestup popularity ztepilého zpěváka, kterému Karel Vlach „přidělil" přezdívku Traverza a který pak ztvárnil celou řadu postav ve hrách Marné chytračení, Nebe na zemi, Schovávaná na schodech, Jedenácté přikázání, Limonádový Joe, César a dalších. Uvedl také velké množství tanečních písniček, mezi nimiž převažovaly původní české novinky. Doprovázející orchestr Karla Vlacha byl v té době na vrcholu svých interpretačních možností a řadil se k nejlepším v Evropě. Především saxofonová sekce byla výtečně sehrána, brilantním trubkám vévodil nenahraditelný Richard Kubernát, spolehlivý byl i kvartet trombónů vedený Vladimírem Raškou a rytmická skupina pulsovala s bezpečným swingem. Od členů orchestru i týmu spolupracovníků pravidelně přicházely nové skladby, jejichž prvním interpretem byl často Rudolf Cortés a ten jim také vtiskl svůj osobitý pěvecký punc.

Poslechneme-li si dnes pozorně dávné snímky Rudolfa Cortése na standardních deskách (tím prvním s Karlem Vlachem byl v roce 1948 slowfox Prázdný kout), neubráníme se pocitu obdivu ke zpěvákovi, který i bez velkých vzorů si dokázal mezi svými kolegy vybojovat vedoucí postavení. Cortésovou doménou byly především pomalé lyrické melodie, v nichž se uplatnil jeho krásný školený hlas, jak stvořený pro velké kantilény. Swingová dravost mu však vrozena nebyla a tak v rychlejších skladbách jsme se občas setkávali s drobnými náznaky uspěchanosti či rytmické upjatosti. A protože playbacky tehdy ještě neexistovaly, Rudolf Cortés musel podat spolehlivý a všestranně dokonalý výkon vždy a všude - na živém koncertě jako v nahrávacím studiu.

Cortés byl po řadu let naším zpěvákem tanečních písní číslo jedna. Jeho baryton byl všudypřítomný a napodobovali ho profesionálové i amatéři. Důsledkem této nadprodukce však bylo, že posluchači časem zatoužili po změně - proto také v roce 1956 na Cortésovo místo u Vlacha nastupuje nový muž Milan Chladil. Rudolf tehdy zakládá vlastní zájezdovou skupinu s orchestrem Slávy Kunsta, zpívá v divadle Alhambra na Václavském náměstí, objevuje se ve filmech Hvězda jede na jih či Pyšná princezna a jako sólista účinkuje na koncertech doma i v zahraničí. Na deskách ho pak vedle Vlachova orchestru doprovázejí také Jiří Procházka, Dalibor Brázda, Josef Venclů či TOČR. V roce 1971 se Rudolf Cortés konečně dočkal i první dlouhohrající desky; jmenuje se Setkání po létech a obsahuje výběr jeho nejznámějších hitů. Druhé album však vychází až po osmi letech, dostalo název Poslouchej,.. a jsou na něm melodie v duchu stylizované civilní country.

Pak se nám však hlas, tvář i jméno zasloužilého umělce Rudolfa Cortése pomalu ztrácejí z obzoru. V důsledku zhoršeného zdraví zpěvák odchází do klidného ústraní na severu Čech a odtud také přichází smutná zpráva, že 12. prosince 1986 zemřel. Tehdy jsme si znovu připomněli zásluhy interpreta, který si na první stranu objemné kroniky vepsal citát ze Stanislavského „Miluj umění v sobě a ne sebe v umění" a který usiloval především o to, aby jeho posluchači vždy věděli, o čem zpívá. Jen tak prý mu mohou uvěřit.

Dnes už bezpečné víme, že mu uvěřili. Dokladem je i toto vzpomínkové album.

Photos © Václav Chochola 1988
Design © Stanislav Dvorský 1988
Sleeve-note © ing. Stanislav Titzl 1988
Odpovědná redaktorka obalu Miloslava Kulhavá
Tisk Severografia Děčín



Agent Rudolf Cortés

Vladimír Rohan

Po šesti měsících nedobrovolného pobytu ví péči gestapa v Ostravě a Ratiboři jsem před vánocemi čtyřicátého roku spatřil zase ulice s lidmi a mohl spěchat domů.

Sotva třetí či čtvrtý večer po mém propuštění z ostravské věznice zvonil krátce po deváté večer zvonek u našeho bytu a maminka uvedla do mé světnice neznámého vysokého a štíhlého mladíka. Představil se jako student pražské Vysoké školy technické, Jan Král, a spustil ihned, že jej za mnou posílá pražská organizace a že musí rychle zmizet z protektorátu, a prý mu mohu pouze já zprostředkovat cestu přes „Generální gouvernement" do Sovětského svazu.

Ta snůška nesmyslů, přednesená ještě k tomu školáckým způsobem, mne varovala. Okamžitě jsem poznal, že jde o provokaci gestapa, a rychle uvažoval, jak reagovat. Nebyl jsem totiž napojen na žádnou „pražskou organizaci" a cesta do Sovětského svazu přes bývalé polské území nebyla prakticky v té době už možná.

Odpověděl jsem agresivnímu návštěvníkovi, že nevím, o čem to hovoří, že jsem se právě vrátil z vězení a s žádnou pražskou organizací jsem nikdy styk neměl a nemám, že jeho vpád do našeho bytu považuji za nechutnou provokaci a že ho žádám, aby odešel. Spustil na mne další tirádu urážek, že jsem zbabělec, nemám slitování s pronásledovaným člověkem, že mne tedy v tom kriminále pořádně vystrašili. Rozhněván jsem křikl na maminku, která za dveřmi slyšela ten vzrušený rozhovor: „Mami, vyveď toho pána!" Po odchodu provokatéra jsme dlouho s otcem a matkou celý případ znovu a znovu rozebírali a snažili se najít východisko z té nesmyslné a prapodivně události. Jedno bylo jasné, návštěvník, který matce pravil, ze přijel právě rychlíkem z Prahy, nemohl po srovnání s jízdním řádem dorazit při zatemnění z nádraží k nám ani taxíkem. Ostatně taxíky už nebyly v té době u nádraží téměř k vidění. Dále bylo u člověka v tísni podezřelé, že přišel bez jakéhokoliv zavazadla, či alespoň aktovky, nevymyslel si ani název, ani heslo údajné „pražské organizace" a choval se jako drzý mluvka a suverén a nikoliv, aspoň zdánlivě, jako člověk prchající před nebezpečím.

V kině Alfa hráli v lednu český film „Modrý závoj" s Matulovou a Hogrem. Okouzlen po měsíčním půstu dějem a melodiemi jsem sestupoval ze schodů do sychravého večera. Náhle jsem měl pocit, že někdo za mnou mne upřeně pozoruje. Ohlédl jsem se a k svému úžasu vidím svého večerního návštěvníka, „studenta Jana Krále", elegantně oděného, s bílým kapesníčkem v černém dvouřadovém plášti a s módním černým kloboukem zvaným „diplomat", v doprovodu známé ostravské krásky, prodavačky obchodního domu Brouk a Babka.

Musel jsem být asi značně zkoprnělý, neboť můj udiv vyvolal na tváři elegána jizlivý úšklebek, když mne s dámou míjeli. Vyšel jsem z kina do tmy a tu mne napadlo, že onu lepou děvu zná dobře můj kamarád Jarek Vyvial. Šel jsem tedy ihned za ním na Kuří rynek, kde s rodiči bydlel. Znal už můj příběh, a tak jsem ho pouze požádal, aby u dívky opatrně zjistil, co je to za pána, se kterým byla v biografu.

Trvalo skoro dva měsíce, než mi výsledek sdělil. Jméno elegána znělo: Rudolf Kreuzinger, zpěvák sboru německé opery v Ostravě. Záhy nato jsem měl schůzku se svým děvčetem, které za mnou přijelo do Ostravy z Frýdku. V podvečerních, hodinách jsme seděli sami v prázdné kavárně „Opera" proti divadlu. Náhle vešel dovnitř můj „starý známý", nyní už i jménem a povoláním, a sotva se rozhlédl po prázdné kavárně, zamířil k šatně uprostřed kavárny a s gestikulaci k našemu stolu hovořil s garderobiérem a přispěchavším číšníkem. Poté zase vyšel ven. Zavolal jsem číšníka a při placení jsem se ho zeptal, co chtěl ten pán, který tak drze ukazoval prstem k našemu stolu. Odpověděl, že se ptal, zda nás personál zná a jak často sem chodíme. Hned však dodal, že je to takový frajer s německého divadla, a omlouval se za celou událost.

Doprovodil jsem svou dívku, dnes mou ženu, na staré vítkovické nádražíčko zvané Ostrava-střed a při zatemnění jsem si ani nepovšiml postavy, která naskočila do již již se rozjíždějícího vláčku. Opozdilců z dělnické šichty bývalo více. Následující den před polednem mi telefonovala moje milá, že onen muž z kavárny si přisedl ve vlaku k ní, ve snaze zavést rozhovor, takže byla nucena projit několik vagónů a požádat známé kluky o ochranu proti dotěrnému individuu. Chlapi, kteří nás oba dobře znali, rázně zakročili, a tak provokatér byl po vystoupení z vláčku ve Frýdku rád, že se spasil rychlým ústupem do blízkého hotelu „Beskyd".

Těžké onemocnění mého otce způsobilo, že jsem ho často navštěvoval v nemocnici „Na Fifejdách". Náhoda tomu chtěla, že z okna jeho nemocničního pokoje jsem dobře viděl přímo na vchod blízké budovy ostravského gestapa na Senném trhu. Se zájmem jsem sledoval dění před budovou a dvakrát jsem viděl, jak vždy elegantní pan Kreuzinger vchází a vychází. To už jsem i z jiných pramenů věděl, že spolupracuje s gestapem.

Abych se vyhnul dalším provokacím a sledování, přemístil jsem své stálé bydliště v Ostravě k stařence a staříčkovi do Frýdku. Práce na regulaci horských řek a říček byla zejména v létě prima a dovolovala jak změnu místa, ochranu nádhernou přírodou, tak styk se „zelenými kádry". Můj starý známý zmizel ze scény.

Na jaře roka 1946 jsem šel po Národní třídě v Praze a na betonových sloupech budovy Metra, s velkou reklamou „Foto Šlár", mne upoutala fotografie se jménem RUDOLF CORTÉS. No to je přece, k sakru, můj ostravský stín, student Jan Král, alias Rudolf Krenzinger, zpěvák sboru německé opery v Ostravě a důvěrník ostravského gestapa!

Nelenil jsem, a jelikož výtahem někdo něco stěhoval, vyběhl jsem hbitě až do pátého patra a požádal o rozhovor s šéfem ateliéru. Prokázal jsem se zpravodajskou legitimaci v černé safiánové kůži a požádal o zhotovení pěti kopií vystavené fotografie nesoucí jméno Rudolf Cortés, a to na počkání. Zároveň jsem se od zmateného šéfa dozvěděl, že pan Cortés zpívá u pana Wericha, a co prý se vlastně děje?! Řekl jsem, že je třeba něco prošetřit, a ať o celé věci pomlčí. Byl jsem prostě začátečník a bezmezná drzost „vertraungsmanna" ostravského gestapa mne rozčílila.

Kopie fotek jsem obdržel gratis a hned ráno jsem o celé věci informoval svého bezprostředního šéfa dr. Žáka a také dr. Maláče. Ve zpravodajském odboru ministerstva vnitra probíhal v té době již naplno komunistický komplot. Generál Bartík byl již o vánocích odstraněn na MNO, doktor Zavadil na Fond národní obnovy, a řízení přešlo již zcela do rukou Bedřicha Pokorného a Jindřicha Veselého.

Doufal jsem však, že budu mít ještě možnost vyslechnout některého z uvězněných členů ostravského gestapa a doložit tak zcela průkazně případ Rudolfa Cortése, vlastním jménem Rudolfa Krenzingera. Písemný příkaz pro policejní ředitelství v Ostravě jsem bez průtahů obdržel a následující den ráno jsem již letěl do Ostravy.

A tak jsem mohl vyslechnout posledního z hodnostně vyšších šarží ostravského gestapa, vrchního kriminálního komisaře, Vídeňáka Johanna Seeringera.

Předložil jsem Seeringerovi fotografii z ateliéru „Foto Šlár", ovšem bez jména a s otázkou, zda vyslýchaný osobu na fotografii poznává.

Po chvilce přemýšlení odpověděl Seeringer: „Ano, byl to náš V-mann" (Vertranngsmann, česky důvěrník). A hned pokračoval: „Nepracoval však pro mé oddělení, II-BM, ale pro oddělení II-A, mého kolegy Josepha Cortese."

Polkl jsem naprázdno, protože jsem jméno tohoto ostravského gestapáka neznal. Pro jistotu jsem vyslýchaného požádal, aby jméno hláskoval, zda je napsáno správně. Seeringer uvedené potvrdil a dodal, že muž na předložené fotografii se jmenuje Kreuzinger, a pro spolupráci s gestapem ho získal ředitel sboru německé opery v Ostravě, jménem Ulrich, který sám pracoval pro SD (Sicherheitsdienst) a byl přítelem pracovníka ostravského gestapa Steindorfa.

Večerním letadlem jsem se vrátil do Prahy a ráno jsem spolu se svým šéfem byl přijat tehdejším vedoucím zpravodajského odboru Jindřichem Veselým, který byl o celé věci již informován a převzal osobně protokol o výslechu.

Uběhlo více než půl roku a nic se nedělo. Vyžádal jsem si přijetí u Jindřicha Veselého, s dotazem, co se stalo s mým oznámením o činnosti Rudolfa Krenzingera, alias Rudolfa Cortése. Obdržel jsem málo uspokojivou odpověď, že celá věc je sledována a navazuje na další zjištění, o výsledku prý budu informován.

Události však předběhly „výsledek". Únor 1948 znamenal mě vyakčnění ze zaměstnání i ze studia na vysoké škole. Skutečnost, že Rudolf Kreuzinger, alias Rudolf Cortés, byl důvěrníkem ostravského gestapa, a že k této činnosti, o které zde podávám osobni svědectví vlastního prožitku, přispělo zřejmě prostředí, ve kterém se pohyboval, a charakterová labilita tenkrát mladého, ambiciózního člověka atraktivního vzhledu, mne ani tolik celá ta léta nevzrušovala, jako ta neuvěřitelná drzost, že si pro svůj umělecký pseudonym zvolil jen nepatrně upravené jméno gestapáckého chlebodárce. Proto mne tento osobni životní příběh jitří ještě dnes, po padesáti letech!

Když jsem poznal zrůdnost komunistické totality, pochopil jsem, že se žádné satisfakce již nedočkám. Svou životní historku jsem proto vyprávěl po celá ta dlouhá léta všem, kdo mne znali, ale marně jsem toužil po osobním setkání s tím slavným zpěvákem, vpravdě zasloužilým umělcem, abych provedl alespoň akt toho nejjednoduššího zadostiučinění, dát mu na veřejnosti přes hubu. Příležitost se, bohužel, nikdy nenaskytla, ačkoliv jednou k ní bylo velmi blízko. Pan Cortés si mne velice dobře pamatoval a možnosti případného setkání se vždy včas a co možno nejrychleji vyhnul.

Nepocházel z rodiny diplomata působícího v Jižní Americe, jak s oblibou a pokrytecky vyprávěl z televizní obrazovky, ale z celkem nezámožné plzeňské rodiny. V šedesátých letech si nechal změnit své původní jméno v odboru pro státní občanství civilně správního úseku ministerstva vnitra na zvolený umělecký pseudonym Rudolf Cortés.

Teprve v roce 1968 jsem přece jenom získal informaci pracovníka Státní bezpečnosti, že Rudolf Krenzinger, alias Rudolf Cortés, se dal ihned po válce do služeb NKVD a naší komunistické zpravodajské služby a jako první z našich zpěváků jezdil do Berlína, nejenom za posláním uměleckým.

Zde zveřejněný příběh, který v ústním podání koloval řadu let mezi mnoha lidmi, jsem prožil na vlastní kůži. Kreuzinger mne, bohudík, nepřivedl pod gestapáckou sekyru v oné známé věznici Plötzensee, ale kdo ví, zda jsem měl být „studentem Králem" tenkrát usvědčen jen já sám?

Konečně záznamy o konfidentské činnosti Rudolfa Kreuzingera, alias Rudolfa Cortése, byly ještě v roce 1988 v archívu Státní bezpečnosti k dispozici, snad nebyly tak „důležité", aby musely být vyřazeny z evidence.

(V Moravskoslezkém deníku přetištěno a upraveno z týdeníku Reportér číslo 18)






Transpoziční tabulka
S T D S T D7
7b Fb Cb Gb Dbmi Abmi Eb7
6b Cb Gb Db Abmi Ebmi B7
5b Gb Db Ab Ebmi Bbmi F7
4b Db Ab Eb Bbmi Fmi C7
3b Ab Eb Bb Fmi Cmi G7
2b Eb Bb F Cmi Gmi D7
1b Bb F C Gmi Dmi A7
0 F C G Dmi Ami E7
1# C G D Ami Emi H7
2# G D A Emi Hmi F#7
3# D A E Hmi F#mi C#7
4# A E H F#mi C#mi G#7
5# E H F# C#mi G#mi D#7
6# H F# C# G#mi D#mi B7
7# F# C# G# D#mi Bmi F7

Tónika (T) je akord klidu. U dominanty (D) cítíme snahu stoupat vzhůru, je to akord vždy durový a proto není mezi molovými uveden. Subdominanta (S) je citlivý tón klesající. Přirozený sled akordů je T - S - D - T. Obrácený sled (T) - (D) - (S) - (T) je řídkou výjímkou. Následuje-li (S) po (D) zeslabuje u (D) napětí, aniž se uklidní.
Jednotlivé tóny se dají harmonizovat 2 funkcemi. Volíme proto takové pořadí, aby po (D) nenásledovalo (S).

Harmonizace melodie.

1) stanovíme závěr melodie. Nejčastěji bývá po (D) - (T). Méně často je (S) - (T). Vycítíme-li závěr uprostřed melodického členění, pak bývá (T) - (D), nebo (T) - (S).
2) vypíšeme značky, vyhýbáme se sledu (D) - (S).
3) kontrolujeme jednotlivé spoje, chybné opravíme, nebo volíme jinou harmonizaci.
4) není zpravidla vhodné má-li předešlý takt stejnou funkci jako následující.
Někdy se používá 2°. Bývá to molový akord (T) - (2°) - (D) - (T) říká se jí střídavá harmonie. Je to vlastně dominanta dominanty. Velmi dobře zastupuje subdominantu v kadenci.
Klamný spoj (T) - (D) - (6°). Místo očekávané tóniky přijde překvapivě (6°).
V praxi bývají hlavní akordy zastupovány vedlejšími (T) = 6°, (S) = 2°, nebo (S) = 6°. Vyjadřují tedy hlavní funkce, ale v oslabené míře. Kromě 2°, který je silnější než (S) vedlejší funkce přinášejí větší barevnou pestrost.
Doporučuji napřed harmonizovat melodii hlavními funkcemi a pak zpestřit a zlepšit harmonizaci vedlejšími funkcemi. Na příklad: (T) - (S) - (D) - (T), (T) - (S) - (6°) - (2°) -(T)

Mólová tónina.

Úprava je podobná. Nemá potřebu klamného spoje (6°).
V závěru skladby se užívá durové (D). (T) - (2°) - (3°) - (S) - (D) - (6°) - (7°) - (T).
Klamný spoj (D) - (6°) je stejný jako u dur (citlivý tón nahoru, ostatní dolů). Spoj (6°) - (D) je nový spoj a vyžaduje zvláštní opatrnosti.
Mólová tónina má molovou tóniku nedotčenou, ale dominantu a často i subdominantu si půjčuje ze stejné tóniny durové.
Akord na sedmém stupni se uplatňuje jako zmenšený septakord. V tónině C dur je to Adim.

Jiří Šolc: Tajemství akordových značek.


Klavírní akord kalkulačka

Snadné akordy

potřebujete napsat k písni akordy a nevíte jak na to. Stáhněte si freeware EasyChords.exe 1,5 Mb
Nainstaluje se jako modul přehrávače WinAmp. Spustíte nahrávku písničky a kliknete do kolečka vpravo až se objeví ikona kytary, pak kliknete na název písničky v Playlist editoru Select a song in the playlist editor. Při prvním přehrání se program píseň učí, při dalším přehrání již vykresluje akordy.


Nemůžete najít svoji píseň? Zkuste sem zadat slovo nebo dvě z hledaného textu.


Připomínky k textu, akordům, datům prosím, pošlete


Napište, prosím, připomínky do návštěvní knihy na titulní stránce


Stránka byla upravena programem Made with AceHTML 5 Pro. AceHTML 5.06.1 Pro.
WebPage created per programme  AceHTML 5.06.1 Pro.

Valid HTML 4.0 Transitional