(Nostalgia rogue songbook)
| |
Nostalgický čundr zpěvník (Nostalgia rogue songbook) |
|
| Písničky A - K | Písničky L - Ř | Písničky S - Ž |
Píseň napsal a zazpíval Wabi Ryvola.
|
1) ||Ten den, co vítr ||listí z města ||svál, můj ||džíp se vracel ||jako by se ||bál, že ||asfaltový ||moře odliv ||má a ||stáj, že svýho ||koně ||nepozná. r) Řekni, ||kolik je na světě, kolik je takovejch ||měst, řekni, ||kdo by se vracel, když všude je tisíce ||cest. Tenkrát, ||když jsi mi Terezo, řekla, že ráda mě ||máš, tenkrát ||ptal jsem se Terezo, kolik mi polibků ||dáš, napo||sled, napo||sled. 2) Já z dálky viděl město v slunci plát a dál jsem se jen s hrůzou musel ptát, proč vítr mlátí spoustou okenic, proč jsou v ulicích auta jinak nic. r) Řekni, kolik je na světě... 3) Do prázdnejch beden zvotvíranejch aut, zaznívá odněkud něžnej tón flaut a v závějích starýho papíru, válej se černý klapky z klavíru. r) Řekni, kolik je na světě... 4) Tak loudám se tím strašným městem sám a vím, že Terezu už nepotkám, jen já tu zůstal s prázdnou ulicí a osamělý město mlčící. r) Řekni, kolik je na světě... |
C D G C D Emi C D G C D E G D Ami Emi G D Ami Emi D G |
S tou myšlenkou jsem koketoval asi šest let. K Wabimu Ryvolovi mám nesmírně blízko, protože jsme spolu hrávali. Objevil jsem ho už jako kluk, když jsem se svým tátou jezdil na různé folkové a trampské akce, na všechny ty potlachy a vandry. Všude se hrávaly jeho písničky. Propadl jsem mu ve svých třinácti letech, hrál tenkrát s Hoboes. V podstatě by se dalo říct, že kapela Kamelot přijala své stavební kameny od nich. Já měl ovšem v posledních letech pocit, že se na Wabiho Ryvolu trochu zapomíná. Proto ta deska vznikla.
Je to tak. Hrál na kytaru Gibson, ale v roce 1979 mu ji v Brně na nádraží ukradli. Chtěl jsem pro nahrávání desky sehnat nějakou podobnou, protože zvuk toho nástroje byl pro jeho písničky dost klíčový. Zašel jsem za kamarádem, o kterém jsem věděl, že má v pokoji na zdi jako ozdobu starou gibsonku. Když jsem si nástroj prohlédl, poznal jsem, že je to ta na nádraží ukradená gibsonka. Kamarád mi pak řekl, že ji sehnal v jednom bazaru.
Já si dal tu práci, šel jsem do toho bazaru a podle kusých informací jsem se vydal po stopě té kytary. Dostal jsem se až k těm zlodějům, respektive k synovci jednoho z nich, protože ti původní zloději už zemřeli. Řekl mi, že kytara ležela asi pětadvacet let ve sklepě. On ji pak vzal a prodal do bazaru, odkud ji koupil můj kamarád. Díky tomu jsem všechny kytarové party na albu nahrál na originálního gibsona Wabiho Ryvoly.
Bavil jsem se s ním o tom, dokonce jsem s ním jako kytarista hrál několik koncertů. Písničky míval hotové za patnáct dvacet minut, někdy za hodinu. Dostal nápad, sedl a zahrál je. Byl to člověk, který si s textem příliš nehrál, nehledal perfektní rýmy. Psal syrově, a ta syrovost je z jeho písniček slyšet. Měl jasnou myšlenku, kterou do nich prostě vložil. Pro mě byl naprostý génius.
Na nic si nehrál. Opovrhoval slávou, a když ho třeba zvali do televize, nešel. Zemřel v devětapadesáti letech. Byl to klasický tramp, kterého zajímal osud jeho kamarádů. Svůj život prožil naplno. Myslím si také, že kdyby žil a viděl dnešní dobu, asi by z ní zešílel. Ve čtyřiadevadesátém roce tu ještě nějaké hodnoty byly. Teď už lidé nemají žádné. Dobře je to vidět například v hudbě.
