(Nostalgia rogue songbook)
| |
Nostalgický čundr zpěvník (Nostalgia rogue songbook) |
|
| Písničky A - K | Písničky L - Ř | Písničky S - Ž |
Píseň Bramborové placky poprvé zazněla v operetě Ostrov milování Josefa Stelibského o premiéře v brněnském divadle v roce 1942. Text napsal Karel Melíšek a Jarka Mottl.
|
||Ačkoliv nás bylo doma ||jako kří||žal, nikdo neměl mámu hodněj||ší, pět holek a devět kluků jako ||žížal,|| já byl ze všech nejhla||dověj||ší,|| ||Zamykali přede mnou i husám ||ši||šky, jednou když jsem ||vypil pod||máslí, sestry plakaly, ||mámu ||vola||ly, ||bráchové mě z kalhot vy||třásli. || || R: ||Bramborovou placku ||se škvarkama, tak jako je ||pekla moje máma,|| ||Takovou ti nedá ||nikdo na světě, ani na ||žádný jiný planetě, ||můj ||Bo||že, ||bramborovou placku se ||škvarkama, tu popadne každej ||rád.|| || ||Já měl na mou duši mastnej ||nos ||i uši, ||když je doma ||pekla ||naše ||máma.|| || Jednou jsem se nachomejtnul u pekáče, náhle za mnou stojí otecko, napadlo mě když se chopil pohrabáče, milej Honzo, teď jde o všecko. Vyletěl jsem na dvoreček jako střela, ten pohlavek cejtím ještě dnes, placku vařící žmoulám v čepici, upad jsem - a sežral mě ji pes. R: Bramborovou placku se škvarkama... Ve všech koutech světa každá slečna chtěla jít se mnou koukat na racky, nevím, na co myslela, když se tak chvěla, já jsem přitom myslel na placky. Život letí, jako když to kachnám hází pod rukou ti mládí uteče... Špatně jsem to hrál, svět se točí dál, teď už se mnou žádná nepeče. R: Jednou večer na placky jsme zadělali podle mámy, všechno akorát, z kila husích škvarků jsme jich nadělali, že už je pak nebylo kam dát. Oba, jako "špekouni", až do půlnoci nad sporákem jsme se udili, zdi se loupaly, jak jsme křoupali, až jsme se tím sami vzbudili. |
Bbmi Bbmi F D7 G7 G7 C G7 C7 F F C7 F C7 F C7 Ebdim C7 C+ F C F C7 F F7 Bb Bbmi F Cmi D7 G7 C G7 C7 F C7 F C7 F C7 F D7 G7 C7 F C7 F Cmi6 D7 Bb F C7 F Bb G7 C7 F C7 |
|
||Ačkoliv nás bylo doma ||jako kří||žal, nikdo neměl mámu hodněj||ší, pět holek a devět kluků jako žížal, já byl ze všech nejhladověj||ší, Zamykali přede mnou i husám šišky, jednou když jsem ||vypil pod||máslí, sestry plakaly, ||mámu ||vola||ly, ||bráchové mě z kalhot vy||třásli.|| || R: ||Bramborovou placku ||se škvarkama, tak jako je pekla ||moje máma, Takovou ti nedá ||nikdo na světě, ani na žádný ||jiný planetě,|| ||bramborovou placku se ||škvarkama, tu popadne každej ||rád.|| ||Já měl na mou duši ||mastnej nos ||i uši, ||když je doma ||pekla ||naše ||máma.|| || |
Fmi Fmi C A7 D7 D7 C D7 C7 C C G7 C G7 C G7 C C7 F Fmi C Gmi A7 D7 G D7 G7 C G7 C G7 C A7 C G7 C C7 F C G7 C F D7 G7 C G7 |
Česká opereta té doby měla několik výrazných skladatelských individualit. Jednou z nich byl i Josef Stelibský, osobnost zajímavá svou tvorbou i svým osudem.
Narodil se 5. prosince 1909 ve Vsetíně. Jeho otec, pracovník v dřevařství, vedl místní kapelu a vyučoval hudbě. Syn Josef se učil na housle a posléze se dostal i na pražskou konzervatoř. Obor skladby tam absolvoval u jiného valašského rodáka, profesora Jaroslava Křičky. Po absolutoriu působil (od r. 1929) ve slovenském Turčianském sv. Martinu, jako regenschori hrál na varhany, vedl kostelní sbor a komponoval církevní skladby, ale přivydělával si také improvizacemi, jimiž v místním biografu doprovázel filmová představení.
A zároveň i skládal písničky. Do Prahy je však posílal marně. I „Kdo jednou někoho i měl rád" či „Volání v noci setmělé", které si pak zpívala celá republika, nakladatelé odmítli. Rozjel se tedy (v roce 1932) do Prahy osobně. Ani tehdy však ještě neuspěl.
Malý, útlý chlapec nebudil na první pohled příliš důvěru. Aby se uživil, hrál v restauracích, kinech a barech a dále skládal písničky. Aby vypadal seriózněji, nechal si narůst knírek. Postupně se přece jen prosadil. Svěřili mu hudbu k filmu „Vězeň na Bezdězi" a současně mu vydali i valčík „Kdo jedenkrát". Ledy se prolomily a úspěch stíhal úspěch: filmy, gramofonové desky, další a další objednávky. Oblíbena byla zejména jeho tanga.
V r. 1936 se spojil s libretistou Karlem Melíškem a textařem trampských písní Jarkou Mottlem a zkomponoval operetu „Podej štěstí ruku". Autoři neměli mnoho zkušeností s jevištní praxí. Karel Melíšek vsadil na oblíbené komiky (napsal roli pro Ference Futuristu) a na to, že česká kabaretní a divadelní revue s úspěchem vytvářela a používala nejrůznější slovní hříčky, které se těšily velké popularitě publika. Stelibský napsal řadu melodií, od vstupního trampského pochodu až po finálový valčík, včetně tanga „Když večer nad Prahou", které vyvolávalo bouře potlesku.
Po tomto úspěšném operetním debutu zkomponoval Stelibský hudbu k sedmi dalším operetám. „Byli jsme a budem" vznikla v r. 1937 na počest Malé dohody a návštěvy představitelů Rumunska a Jugoslávie v Československu. Následovaly „Nám je hej" (1938), „Na šťastné planetě" (1939), „Petříček a Pavlíček" (1940), „Hotel Riviéra" (1941), „Ostrov milování" (1942), „Dívka na plakátě" (1943) a „Děti manéže" (1944).
Napsal hudbu k téměř 50 filmům. Většinou šlo o hudbu k filmovým písním, ale na svém kontě měl i několik orchestrálních filmových hudebních kompozic. V tomto oboru se uplatnil i krátce po válce. Ještě v r. 1947 zkomponoval hudbu k filmu „Nikdo nic neví", ten byl ovšem krátce po únoru 1948 stažen z distribuce jako „nevyhovující novým úkolům čs. filmového umění".
Po únoru 1948 Stelibský emigroval do USA. Pokoušel se o štěstí v Hollywoodu, ale neuspěl. Až do konce svého života v USA jen paběrkoval. 28. dubna 1962, ve svých 53 letech, sám svůj život ukončil. Divadelní štěstí mu tedy podalo ruku jen nakrátko.
Představme si týden bez neděle, Petřín bez rozhledny, nebo sodovku bez bublinek a stejné tak bude se nám jevit česká písňová tvorba bez JOSEFA STELIBSKÉHO. Už při pouhém vyslovení jeho jména zazní nám v uších některá z jeho libových melodií, které se rozlétly do světa jako obláčky bílé, aby každý, kdo jedenkrát měl někoho rád pochopil, ze život je krásný, neboť srdce je lásky chrám a láska brány otevírá. A proto seňorito, až se setmí, podej štěstí ruku a neboj se rozloučení. I když nemám nic, než to, co mám bude to přece jen veselá bída na šťastné planetě. Kdyby to tak bylo možný koupím ti párek poštovních holubů a budu ti zpívat to, co zpíval kos kosici fistulí. Když večer nad Prahou hvězdičky zaplanou, hledám ke svému stínu stín, přes to, že vím, že s láskou je soužení. Ale dokud je plná číš slyším volání lásky a říkám si, kdybych tvoji lásku měl, na všechno bych zapomněl. V tom jsem si však - pro pána krále - uvědomil, že já to dneska platím, a tak ať to dělám, jak to dělám, připadám si jako dívka na plakátě, která má za sebou ostrov milování a řekl jsem si, že jsem jen jako děti manéže a až ti dam polibek na rozloučenou, pak už tvůj bílý šátek mě zpátky nezavolá.
